PROČ za chřipkou na globální úrovni 

 

…inspirovaná úvaha Christiane Beerlandt o tom, proč máme nové a stálé vážnější varianty viru chřipky, které vyvolávají epidemii a / nebo pandemii (symbolický výklad)

​

Jádro příčiny

Vlastně tě život prosí o “záchrannou akci” pro člověka a lidstvo tím, že se objeví virus a pronikne do člověka. To aby si člověk uvědomil skutečnost, že už déle nemůže žít v nevědomém smyslu sebedestruktivním způsobem, jako doposud. Život touží koneckonců a konečně v člověku dosednout, zabydlet se v něm, v podobě fyzické nesmrtelnosti a posílá tak svého advokáta smrti (takzvané nebezpečné viry), aby člověk zareagoval a uznal, že ne on (virus, nemoc, smrt) je pánem a mistrem nad ním, nýbrž člověk sám jakožto pán svého života má vše v sobě, aby toto (virální onemocnění, smrt) navždy porazil.

​

Uvědomění, vhledy do života a smrti, a poznání, že smrt není nevyhnutelná: Virus chřipky přináší jakési naladění na příchuť toho, jaké by to mohlo být.

​

Započíná se nová doba. Člověk, který si uvědomil sám sebe se nyní bude muset rozhodnout mezi životem nebo smrtí - a tomu odpovídajíce žít.

Ne každý člověk se nakazí a ne každý, kdo přišel do kontaktu s chřipkovým virem, jím onemocní. Někteří zůstanou zdraví, protože v nich není přítomno živné pole pro virus. A toto pole leží pod povrchem, na psycho-emocionální úrovni - na úrovni “přesvědčení” a vzorců myšlení, podle kterých člověk žije.

​

…Vzorec stádní mentality nechat za sebou a jakožto malý člověk - zcela jedinečný a individuální, - dorůst v nevyhubitelného dobrosrdečného člověka se silnou vírou, který svůj život bere do svých rukou.

​

Proč do tebe proniká virus chřipky a jak tě tím probouzí..? Jako nějaká obrovitánská dýně se i ty jako ona oněmi výhonky a spáry sápeš po zemi: ovoce nabité plným potenciálem dychtí po zemi a nechce se jí pustit…tak jako se krab nechce pustit svými nožičkami toho kousíčku zeminy, na kterém sedí, instinktivně. Chceš být na Zemi, a to ti nemůže být odejmuto. Nutkání (u)držet si: je to instinkt sebezachování - a to je původně velmi pozitivní, ale pak by ses měl/a také připojit k “Bytí” a ne se jen snažit se sám/a NATAHOVAT po něčem, ani v myšlenkách, ani v činech, ani CHTÍT “MÍT”. Toto NATAHOVÁNÍ SE se nakonec váže na smrt.

​

Ano, je to výzva k `propuštění` a k tomu, aby ses navrátil/a domů do svého JÁ, svého BYTÍ.

Uznat, že ty prapůvodní síly v dýni jsou ty, co jsou v tobě, a nyní požadují transformaci, proměnu a uskutečnění instinktivních energií v podobě vědomých tvůrčích sil.

​

Jiný život, jiné jednání…přestat s tím zaběhlým a navyknutým způsobem žití z dřívějška (s nevědomým myšlením, očekáváními…jako je to u dětí, senilních lidí…). Příklady pro pochopení:

• “být”, “žít” jako JÁ místo “chtít mít” věci nebo “se po něčem natahovat”

• lidé, kteří po tomto netrpělivě a nespokojeně baží, nebo tlak na výkon, ctižádost, aby tě druzí považovali za dost dobrého a schvalovali tě

• nebo vztek, protože nedostáváš to, co “chceš mít” atd.

Používat pravé tvůrčí schopnosti, místo ztrácení se v “mysli”, nebo ve drogách, v alkoholu, v prázdném sexu za účelem sebeuspokojení nebo uspokojení druhého, místo ztrácení se v povrchních činnostech a nečinnostech, hrátkách, v hodinovém koukání na televizi, ve stěžování si a tlachání, atd.

​

Krátce řečeno: Výzva, VĚDOMĚ a LÁSKYPLNĚ DÁVAJÍCÍM ZPŮSOBEM “být“ na Zemi.

…Hledáš nevědomě nějaký kanál, abys upustil/a páru svým emocím, tak jako moč, která hledá kovovou trubici pisoáru, aby jí mohla nechat protékat mužovu tekutinu, zatímco on stojí vysoko nad zemským povrchem a shlíží dolů. Tímto způsobem se osvobozuje, ale zůstává to u toho, že je daleko vzdálen od / nad Zemí, s hlavou tam nahoře, distancován. Virus chřipky a jeho eventuální spolupracovník horečka jsou tady jako “podnět, popud”, nabízí člověku možnost, vstoupit do spojení s oním “zemským”: virus chřipky dokáže mimo jiné proniknout do těla proto, že existuje distancovanost,  odpojenost mezi člověkem a jeho vyšším Já, jeho obsahem, jeho pocity, jeho skutečnou hlubokou podstatou, jeho prapůvodními silami, jeho potenciální transformační energií.

…tématem je chtít něco u-pustit (ve smyslu upouštět páru atd.), ale také od něčeho upustit (a tento ventil je sám o sobě v pořádku)., Takřka neustále chtít upouštět “duševní vodu” (symbol pro nahromaděné a nevyjádřené pocity, potlačenou kreativitu)

• olej (nepoužívat energie vědomým způsobem)

• hnis (vnímat život jako těžký a temný)

• špínu

• černočerné emoce, stres atd….

• ať už chce v tomto tekoucím proudu odtékat k zemi cokoli, je to o vůli chtít se od té špíny oprostit, jež byla uložena v těle, například v ledvinách.. Člověk se tímto způsobem čistí, očišťuje se: tím, že to nechává volně odtékat. Předtím, než nalijeme nový olej do auta, tak přece také nejprve ten starý, použitý a znečištěný zbytek vypustíme. Nech to proudit odtékat… Je to nutné, aby ses dostal/a do absolutní čistoty, “čistých poměrů” vůči sobě i světu.

…další přirovnání může být: Jako zvíře, které otvírá svou tlamu doširoka, aby pak zchramstnul to, co do ní přiletí…takto to chytit a pozřít, lačně, ale pasivně. Čeká trpělivě a není přitom citelný žádný aktivní skok kupředu. Jako malý ptáček, který vyčkává a ví, že mu jeho matka tak jako tak něco k jídlu přinese, což ale i naproti tomu symbolizuje nevědomý instinkt důvěry v prapůvodním lůně. Nepodnikat nic skutečně jako “JÁ”: prostě jen tak vegetovat; nebo se člověk nechává žít druhými; nebo jednoduše žije v nevědomosti: virus má pak snadnou cestu, jak proniknout.

Bílá záchodová mísa přetéká, velký široký proud přetéká, ale ukazuje se nyní jako čistá voda: přebytečná voda přetéká přes okraj do země, takřka nezastavitelně.

​

Pokládáš své předloktí příčně na struny houslí nebo kytary, zabraňujíce… zakazujíce, vyhýbajíce se, takže z nich nemůže vyjít žádný zvuk: vyvíjíš v tomto ohledu silný tlak tak, jako bys chtěl/a říct: “Ne, tohle není dovoleno”. V tomto případě to znamená přísnost vůči tobě samé/mu: jako bys chtěl/a zabránit tomu, aby tvé talenty, tvé krásné pocity, tvé zlaté tóny z tebe vyšly ven, strach ukázat se navenek… Poněkud zatuhlá a tuze napjatá horní část těla, ramena, paže, ramena a hlava se chvějí chladem. Tak to nějak vypadá, jako bys v sobě nosil/a nějaké vejce a nemohla ho snést. Ustrašeně, s lehce vytřeštěnýma očima se dívajíce a jako bys neviděl/a a nemohl/a do-sáhnout na dolní část svého těla. Jako bys nebyl/a pánem/paní jak nad sebou jako nad jedním celkem, svou celistvostí, tak ani nad svým celkovým tělesným bytím, a ani nad průběhem svého života. Nedokážeš to už všechno usměrňovat do správných kolejí. Pomoc! Co mám teď jen dělat? Zdá se, jako bys byl/a pod vysokým elektrickým napětím a zároveň “nepřítomný/á” v bytí jako JÁ, jež řídí tvůj život.

​

Jádro řešení

Dovol  svému základu, svému tělu, tvému celému “bytí”, se na zemském povrchu plně rozvinout, zaujmout své místo na slunci. Jako by tě tvé živoucí Já prosilo, zcela sestoupit na zem, takže tě  pak tvůj “duch”, tvá “mysl” už nebude mít v hrsti. “Duchem” je v první řadě přirozeně vlastní mysl, hlava, myšlení, `bytí v hlavě` namísto bytí jedním se Zemí, s tělem/ citem. Učinit konec onomu velkému odstupu mezi Duchem a Zemí: zlehka se natáhnout, položit se, rozprostřít se na Zemi. Takto už nic nemůže zase pryč z této Země, žádná tvá část. Věčné spojení se Zemí.

Tak jako alpský (pastýřský) roh, jež se svým rezonančním otvorem opírá o zem a odtamtud vyluzuje své hluboké basové tóny do celého světa. Trubice, kterou zvuk proudí, nejprve vyhledává kontakt se zemí tam dole, vycházejíce z úst, které do ní foukají, a poté se tento skvostný zvuk začíná citelným způsobem rozšiřovat.

​

Je zřejmé: nepromlouvej a nevyjadřuj se ani ze své hlavy, ani z éterických sfér, a ani z pozice nepřítomností ve svém tělesném pozemském bytí, nýbrž ze svého srdečního a břišního centra, z tvého centra bytí. Ciť! Ciť a žij ze svého pozemského těla, nežij z hlavy a myšlenek. Nejprve láskyplně sestup dolů do svého těla….do SEBE, na půdu svého Já, Země. Jsi nyní jedním s tvým tělem,  plně vtělen/a ve svém těle. V žádném ohledu již nejsi pryč od pozemského `bytí tady a teď`!

​

To je konec konců předpokladem pro to, abys v sobě mohl/a rozvíjet to, co má s člověkem Zdroj života v úmyslu, nebo co s námi zamýšlí ono nejvíce jedinečné jádro našeho Já.: Evoluce k tělesné nesmrtelnosti, začni s tím už teď. Člověk nepotřebuje trpět, umírat, loučit se smrtí milovaných přátel: kdysi si člověk toto omezení sám udělil. Nyní nastává doba, v níž může člověk poznat, jak to může změnit…

Ale… každý jednotlivec je svobodný ve volbě své vlastní cesty.

​

(Podle knihy od: Christiane Beerlandt: Der Schlüssel zur Selbstbefreiung, Lebensphilosophie für ein glückliches und gesundes Dasein; Enzyklopädie der Psychosomatik)