Jak můžeme principy celostní psychosomatiky využít v běžném životě?
Celostní psychosomatika je cestou ke skutečnému vyléčení
Psycho-somatický přístup má své nenahraditelné místo v každém procesu léčení ve smyslu integrativní medicíny. Zejména tam, kde si klasická medicína neví rady, je namístě ptát se po souvislostech, které způsobují v těle ne-moc, například při chronických potížích či takzvaně nevyléčitelných onemocněních.
V případě, že již máte nějaké fyzické obtíže (zejména, pokud přetrvávají delší dobu nebo se stále opakují), je namístě ptát se, jaký mají smysl a co vám chtějí svým symbolickým poselstvím sdělit a hledat způsob, jak naléhání svého těla dostát a následně také podniknout patřičné kroky k nápravě. Ano, opravdu je potřeba pro své vyléčení něco udělat a změnit ve svém životě.
Z pohledu celostní psychosomatiky je potřeba rozlišovat skutečné vyléčení ve smyslu odstranění PŘÍČINY, která nemoc způsobuje. Takto pracuje celostní psychosomatika. Nejedná se tedy v žádném případě o pouhé ošetřování ve smyslu snahy potlačit a odstranit „rušivé symptomy“, které jsou toliko cennými ukazateli nerovnováhy a kterým bychom měli být vděčni za to, že se nás snaží varovat, dokud je ještě čas.
Použijeme nyní pro větší názornost tento příměr: v automobilu jsou na ovládacím panelu různé kontrolky, které se rozsvítí jen tehdy, když řádně nepracuje nějaká důležitá funkce. Pokud se rozžehne taková kontrolka během jízdy, rozhodně nás to nepotěší. Považujeme tento signál za výzvu, abychom zastavili. Přestože jsme pochopitelně znepokojeni, zachovali bychom se potměšile, kdybychom se zlobili na kontrolku; koneckonců nás informuje o tom, co se děje. My bychom si poruchy zřejmě nevšimli tak brzy, protože k ní došlo v oblasti, do které „nevidíme“. Bereme tedy rozsvícení kontrolky jako podnět, abychom zavolali mechanika. Jde nám o to, aby zasáhl, kontrolka přestala svítit a my mohli klidně pokračovat v jízdě. Určitě by nás ale rozčílilo, kdyby se mechanik rozhodl odstranit závadu tím, že by vyšrouboval žárovku. Kontrolka by jistě přestala svítit- a to jsme vlastně také chtěli- nicméně bychom správně tušili, že je to příliš povrchní řešení. Připadá nám smysluplnější, opravit závadu, jež způsobila, že se rozsvítila kontrolka, než vyjmout žárovku. V tom případě je ale třeba odhlédnout od lampičky, zaměřit se na pozadí a zjistit, co vlastně není v pořádku. Rozsvícená kontrolka nás přece chtěla na něco upozornit a přimět nás, abychom se zamysleli. To, co byla v předchozím příkladu kontrolka, je v našem případě symptom. Ať už se projeví v našem těle jako symptom cokoli, jde o zviditelnění skrytého procesu, jež má signalizací přerušit naši dosavadní cestu, poukázat na to, že něco není v pořádku, a přimět nás, abychom se pídili po tom, co se děje. Také v tomto případě je hloupé zlobit se na symptom a naprosto absurdní pak je chtít jej zneškodnit tím, že mu znemožníme, aby se projevil. Symptomu se nesmí bránit, nýbrž je třeba zajistit, aby se stal zbytečným. K tomu je ovšem zapotřebí, abychom od něj odhlédli a podívali se hlouběji, chceme-li se naučit chápat, co nám symptom sděluje.
Ukažme si princip psychosomatického výkladu na příkladu ZÁNĚTU (z vědomí do tělesné říše odsunutý boj; 1. prapůvodní princip Mars-Beran):
Řeč duše
Při infekci se jedná o vzplanutí (latinsky inflammatio) nějakého duševního konfliktu na úrovni těla. Vše se točí okolo nějakého horkého, to znamená sporného tématu, které je předmětem vnitřního boje. Protože na duchovně-duševní úrovni toto téma nebylo (vy)řešeno, vyřešilo to tělo tím, že mu propůjčilo fyzickou podobu a bylo tak pro nás lépe a zřetelněji viditelné.Útočníci, mikroorganismy jako třeba baktérie, viry, plísně, pronikají do těla a rozhosťují se a rozmnožují. Tělesná obranyschopnost se pokouší vetřelce obklíčit a konflikt lokálně omezit. Kde se to nepodaří, dochází ke generální mobilizaci v horečce. S každým stupňem horečky se zdvojnásobuje obranyschopnost. U baktérií to trvá po inkubační dobu, až se organismus připraví na nepřátele, aby pak pomocí protilátek, řízených střel, cíleným způsobem zasáhl do války.
Zánět (-itis) tedy představuje ztělesněný konflikt, jež může vyústit ve válku a je založen na agresi. Lidová mluva jednoduše dokresluje, o co jde: často stačí tzv. zápalná jiskra, aby byl celý sud se střelným prachem vyhozen do vzduchu. Pokud někdo hodí do domu zápalnou pochodeň, ocitne se celý dům brzy v plamenech- především, pokud v něm už před explozí byla spousta třaskaviny… Kdo už tedy déle vnitřně vzteky vře, je (často nevědomky) žhavý po (vy)řešení této situace a snadno exploduje.
Jak můžeme téma zpracovat? Místo toho, abychom nechali válčení klesnout na úroveň těla, se můžeme stavět čelem k výzvám a novým impulzům. Zdravějším řešením by bylo zajistit si na jednu stranu obranu v podobě nastavení si zdravých hranic a na straně druhé se nechat tím, co se zdá mne ohrožovat, vědomě podnítit (a nechat se obohatit o nové impulzy- doplnit si to, co mi chybělo k celistvějšímu obrazu vidění situace). Dovolit si vybítí stávající, nashromáždené agresivní energie a takovémuto hromadění emocí předcházet, tím, že se člověk naučí být odvážným, postavit se čelem k rozčilujícím a sporným tématům a konfliktům, chopit se ožehavých témat a (u)činit rozhodnutí. Zkrátka vzít život útokem a přestat uhýbat, tím že se ho chopíme vlastníma rukama a převezmeme za něj zodpovědnost. V zásadě je důležité usmířit v sobě princip agrese a objevit jeho pozitivní stránky jako odvahu, ochotu konfrontace, smělost a ochotu činit rozhodnutí ve smyslu, že člověk vytáhne svůj meč z pochvy a tasí – a odváží se boje o život. A v takto konstruktivní podobě žít tento princip, který je jako všechny ostatní (12 prapůvodních principů), naší nedílnou součástí.
Můžeme si například položit otázky:
Co mě tak rozpaluje a rozčiluje, aniž bych si to přiznal/a?
Po čem prahnu, po čem jsem žhavá/ý, aniž bych si to (zatím) přiznala?
Jaký konflikt nevidím nebo se snažím přehlížet a uhýbám před ním?
Co mě rozčiluje, aniž bych si za tím dokázal/a stát a přiznat to?
Jakému boji, jaké konfrontaci se snažím za každou cenu vyhnout?
12 PRAPŮVODNÍCH PRINCIPŮ
Prevence onemocnění
Prevencí rozumíme podniknutí patřičných kroků na základě včasného uvědomění ještě předtím, než dojde ke vzniku fyzického onemocnění. Pro lepší rozlišení - nemáme tím na mysli odhalení raného stádia nemoci, v případě, že již existuje z medicínského hlediska nějaký pozitivní nález.
Vědomé preventivní kroky lze podniknout zejména věnováním pozornosti vlastním stínovým tématům a jejich poselstvím, obzvláště pokud jsme s nimi v běžném životě konfrontováni již delší dobu, opakovaně a zároveň v několika oblastech života. Problém je, že si svých vlastních stinných stránek právě většinou nejsme vědomi.
Naše duše se usilovně snaží s námi být v kontaktu a komunikuje s námi zvnitřku, ale my její tichý hlas až příliš často vůbec nevnímáme a když už ho třeba zaslechneme, tak ho ignorujeme. Když tento hlas nebereme na vědomí delší dobu, musí si naše duše najít jiné komunikační prostředky, které pro nás budou pochopitelnější a které již zkrátka nebude možné přehlédnout, když se tato duševní poselství somatizují ve fyzické podobě jako nějaký symptom, bolest či zdravotní omezení. A to je přesně moment, kdy si mnozí z nás teprve začínají všímat a uvědomovat si, že něco není v pořádku.
Celostní psychosomatiku je také namístě využít, pokud máme strach z určitého onemocnění, který na nás neustále doléhá. S tímto fenoménem se v dnešní době setkáváme čím dál tím častěji. Není to náhoda a má to svou důležitou výpovědní hodnotu s ohledem na možnou prevenci.
Nebo také v případě, že jste si všimli, že se v rodině generačně opakuje či kumuluje určité onemocnění, chronická onemocnění atd.
Parnerské a jiné vztahové problémy, zrcadlení ve vztazích
Lidské vztahy se neustále mění a nepřetržitě od nás vyžadují, abychom vytvářeli a vyjadřovali pravdivější podobu svého já na cestě za větší a větší celistvostí. Vztahy tu jsou od toho, abychom mohli lépe a pravdivěji poznat sami sebe. Druhé nezměníme, ale sebe změnit můžeme...A když změníme sebe, začne se synchronně s naší vnitřní změnou měnit i náš život a naše vztahy. Problémy ve vztazích nám vždy zrcadlí, jak na tom aktuálně jsme s pravdivostí vůči sobě, zviditelňují iluze, které o sobě máme a doslova nám pomáhají strhávat falešné masky a žít autentičtěji.
Stín, projekce a převzetí zodpovědnosti za svůj život
Stín je ústředním tématem, se kterým naše pojetí pracuje. Každé onemocnění není ve své podstatě ničím jiným, než ztělesněním, matarializací určitého stínového tématu. Jako stín (tento pojem pochází od C. G. Junga) označujeme obecně souhrn všech odmítnutých oblastí skutečnosti, které v sobě člověk nevidí nebo nechce vidět, a které si tedy neuvědomuje. Více o stínu zde…
Integrací svého stínu můžeme také ve svém životě přispět k utváření lepších mezilidských vztahů, které jsou často polem konfrontace osobních stínových témat. Týká se to nejčastěji např. partnerských vztahů (zde se naše nevyřešená stínová témata manifestují velmi často), také rodinných vztahů, vztahů na pracovišti atd.
Boj se svým okolím totiž znamená v podstatě projektování vlastních vytěsňovaných „nedostatků“ a „chyb“ (ale také třeba i skrytých talentů atd.) a vede často ke zbytečnému plýtvání drahocennou energií, kterou bychom mohli investovat daleko konstruktivněji.
Pokud tedy vystoupíme z projekce a chopíme se vědomě úkolů na cestě k svému vývoji, sebepoznání a seberealizaci, převezmeme tak odpovědnost za svůj život a začneme své problémy řešit tam, kde začínají- tedy u sebe, máme pak nejlepší šance na to, aby se v našem životě mohlo něco změnit. Jinými slovy začneme být vědomými tvůrci svého života.
V období životních krizí
Životní krize můžeme vnímat jako šance k duchovně-duševnímu vývoji a možnost navrátit se na SVOU cestu, ze které jsme pravděpodobně odbočili a posunout se tak k vyššímu stupni plnějšího a zdravějšího prožívání života a sebe-uvědomění. Symbolika naší situace a toho, jak ji vnímáme a co u toho prožíváme, nám ukazuje zároveň i novou cestu, kterou se vydat. Díky pochopení a rozšíření vědomí můžeme přetransformovat boj s tím, co JE v přijetí darů nové cesty a osvobození od bolesti a utrpení.
Pokud chceme žít opravdově a co nejplněji rozvíjet SVŮJ potenciál, poslání
Každý máme svůj vlastní individuální potenciál, který když rozvíjíme, cítíme se v životě naplněni a v tzv. flow. Toto plynutí s životem je stav, kdy žijeme svou cestu v souladu se svou duší a jsme v určité rovnováze, tzv. jdeme s proudem (života) a doprovází nás i fyzické zdraví.
V dnešní době, zaměřené na výkon, se spousta lidí ocitla v situaci, kdy si začínají všímat, že vlastně nežijí to, co jim opravdu odpovídá a kde by mohli uplatňovat svůj vlastní jedinečný potenciál - osobnostní založení, vlohy, talenty…Lidé pak vykonávají například práci, která je vlastně vůbec nenaplňuje a to může vést k větší únavě, frustraci, syndromu vyhoření a časem i k fyzickým onemocněním.
V této souvislosti stojí za zmínku i jiná možnost, než na kterou jsme v dnešní společnosti zvyklí - a to je pojem poslání. Když člověk vykonává své poslání, znamená to, že využívá svého jedinečného potenciálu a vidí v tom, co dělá, hlubší smysl a naplnění, ale má zároveň také velké šance být v tom opravdu úspěšný. Naše fyziognomie, osobnostní charakteristiky, ale také např. i naše zdravotní obtíže toho o nás a našich (možná dosud skrytých) potenciálech mnoho vypovídají a mohou nám tak poskytnout spolehlivá vodítka na cestě při hledání svého úžasného jedinečného potenciálu a možnosti uplatnění.
Při ztrátě smyslu života
Deprese, "Temná noc duše"
Burn-out (Syndrom vyhoření)
Bore-out (Syndrom vynudění)
Celostní psychosomatika jako nástroj sebepoznání a rozšíření vědomí na cestě k celistvosti
Celostní psychosomatika v pojetí Dr. Dahlke se zabývá výkladem obrazů nemocí z hlediska toho, jak se duševní dění odráží na fyzickém zdraví a obráceně a to vše na podkladu univerzálně platných duchovních zákonů (především polarita, rezonance, princip stínu a další) a dvanácti tzv. prapůvodních principů. Orientaci ve svém vnitřním světě, ale i v tom okolo nás, nám může usnadnit znalost odvěkých „zákonů osudu“, jak je Dr. Dahlke nazývá, které zkrátka v našem světě polarity působí, ať si to uvědomujeme či ne.
Z pochopení těchto univerzálních principů je možné usuzovat na aktuální duševní dění, které se odráží na fyzickém stavu zdraví a obráceně. Z této souhry duše a těla lze vyvodit- a doslova „překládat“, jaká témata k sebepoznání se nám aktuálně nabízejí.
Také jsou vám například povědomé situace, že se vám v životě objevují stále podobné rušivé (konfliktní, nepříjemné) situace? Proč např. narážíme na stále stejné či podobné typy lidí? Proč si přitahujeme stále stejné typy partnerů, šéfů, spolupracovníků? Proč se nám v určité oblasti nedaří? Myslím, že každý z nás už někdy něco takového zažil. A pokud se nám v životě něco děje, znamená to, že to s námi má něco společného a jenom my to můžeme změnit. U SEBE. A právě v tom nám mohou být principy celostní psychosomatiky a orientace ve fungování tzv. zákonů osudu velmi nápomocny.
Je tato cesta pro mě?
Milí, ještě jednou vás srdečně vítám na stránkách Celostní psychosomatiky Dr. Ruedigera Dahlke, kde se vše točí okolo tématu jak se skutečně uzdravit díky celostnímu přístupu k takzvaně celému člověku jako jednotě těla, mysli a duše. Možná, že právě přemýšlíte, zda je tato cesta pro vás tou pravou. Budu k vám tedy v následujících řádcích zcela otevřená, abyste si mohli udělat určitou představu o tom, co vás může očekávat, vydáte-li se touto cestou, kterou jsem se před 13ti lety vydala i já.
Možná vám tedy v rozhodování především pomůže, když se s vámi podělím o svůj vlastní příběh, který mne dovedl až do současnosti, kdy smím prožívat život, po jakém jsem v hloubi duše vždy toužila - a tím je po všech stránkách naplněný život ve zdraví, láskyplných a podporujících vztazích, založený na hlubokém a oddaném kontaktu se SEBOU, s jedinečnou esencí mé duše.
Sama jsem své tělo dlouho považovala za jakýsi stroj, který má dělat to, co chci já (myšleno hlava samozřejmě) a všechno vydržet - a podle toho se k němu taky chovala. Před 13ti lety přišel ale nečekaný zvrat, kdy už jsem tuto iluzi nemohla dále přehlížet. Tělo mi nekompromisně ukázalo, kdo má skutečně pravdu (a hlava to rozhodně nebyla!) a že dokud je mé tělo ne-mocné a vypoví mi své služby, tak bez něj nic z toho, co jsem chtěla žít a plánovala si do budoucna, nezmůžu. V absolutním klidu, který mi byl mým moudrým tělem naordinován, jsem najednou začala vidět to, co jsem předtím neuměla vnímat, v tom vším shonu a utíkání před sebou, unikání pryč z těla do hlavy. Zde jsem se začala seznamovat s tichým hláskem své duše, která se ke mě vlastně vždycky snažila promlouvat, jak jsem si zpětně uvědomila. Během svého procesu bez-moci a ne-moci, se kterou mi lékaři ani psychologové nedokázali pomoci, mi postupně docházelo, že přišel čas se vzdát jednostranného prosazování si své omezené vůle (Má vůle se staň!) na úkor vedení mé duše, že je potřeba se vzdát aktuálního přesvědčení o tom, kdo jsem a proč jsem tady, a že je načase vše přehodnotit a změnit se. Protože právě tahle zkreslená představa o sobě mě činila nemocnou a já jsem stejně cítila, jakobych tenkrát žila život někoho jiného, jako bych žila nějakou parodii na svůj život snů. Postupem času se mi lépe a lépe dařilo smířit se s tím, že přetížená hlava, která se odjakživa snažila VŠE vymyslet, už nemůže a nikam to ani nevede, pokud si nepozve na pomoc čím dál hlasitější intuici, kterou se rozum často snažil umlčet. Naštěstí se moje intuice nikdy úplně nedala a od téhle krize si začala pomalounku získávat víc a víc mou důvěru. Díky znovupropojení se s intuicí jsem zavčasu přestala bojovat a místo toho se nechávala vést a ukázat si to, co jsem do té doby přehlížela a co bylo zásadní pro to, abych mohla začít uzdravovat svou duši i tělo. Studovala jsem z různých pramenů univerzální duchovní zákonitosti a aplikovala tyto tzv. Pravidla hry pro život, jak je nazývá Dr. Dahlke, ve všech oblastech svého života. A začala jsem se postupně navracet víc a víc zpátky na svou jedinečnou životní cestu, která je v souladu s mým srdcem - na cestu za svou celistvostí a autentičností, z které mě bolest mých minulých zranění na téměř 25 let života svedla. A i za to jsem nesmírně vděčná, protože jsem tak mohla poznat i to, CO A KDO NEJSEM. Když jsem pak poznala obě mince medaile (své masky i své čím dál pravdivější tváře), začala jsem se svobodně rozhodovat, kým jsem a kým chci být. Cítila jsem se čím dál tím svobodnější a přestávala mít strach být šťastná! Všechny moje nemoci měly pro mne obrovský smysl a já na nich neuvěřitelně rostla. Už od mala jsem totiž bývala často nemocná a celkově oslabená a trpěla různými úzkostmi. To, co mne moje nemoci naučily především, bylo cítit se a rozumět řeči svého těla a tím přáním své duše. Ukázaly mi také, že už nepotřebuju být ne-mocná k tomu, abych rostla a vyvíjela se, abych si rozšiřovala vědomí, poznávala sebe a svět pravdivěji a integrovala tak svou celistvost. Protože přesně k tomu mne má ne-mocnost vedla. K pravdivějšímu sebe-poznání a postupnému usmiřování zdánlivých protikladů a konfliktů uvnitř sebe na základě tohoto poznání. Abych přijala život. Takový, jaký život skutečně je, ne takový, jaký jsem ho a sebe viděla z pozice svých nevyléčených vnitřních zranění a strachů. Dokázala jsem čím dál tím více cítit tu laskavost a lásku, s kterou nás život nese, pokud mu to dovolíme. To, že život je tu pro nás a nikdy proti nám, pokud se dokážeme podívat očima lásky a nikoli strachu z toho, co bychom mohli ztratit, když se životu oddáme. A tím nemyslím, že život je jenom procházka růžovým sadem. Především je tím, co z něj uděláme a jak na jeho přirozené projevy odpovídáme. Protože život je živoucím a neustále plynoucím a proměnným životem, chce po nás především vývoj a expanzi, postupné odkládání závojů iluzí o sobě, svém vnitřním duševním světě - a o světě tam venku. A pohání nás, abychom postupně dorůstali, ztělesňovali tak čím dál více svou nejautentičtější, nejkrásnější a nejšťastnější verzi! Zaujali plně své místo na slunci a ukázali se světu, kdo doopravdy jsme. Protože to je ta verze nás samotných, která svou autentičností inspiruje druhé a je v takovéto opravdovosti také nejvíce milována.
Tahle má první krize, která od základů otřásla mým tehdejším sebe-pojetím a světonázorem, byla odrazovým můstkem pro můj růst do sebelásky. Nic už nebylo od té doby tak jako dřív, já jsem nebyla ta samá. Prošla jsem hlubokou vnitřní změnou a učila jsem se poznávat se a definovat sebe úplně nově. Úplně sama. S knížkami Nemoc jako cesta a Nemoc jako symbol v ruce a jedním cédéčkem s vedenými meditacemi od Rüdigera Dahlke. Tahle postupná změna už nebyla doprovázena bojem (občas jsem si ještě jen tak cvičně zabojovala, to je jasný!). Svou cestu sebepoznávání a postupného uzdravování jsem vnímala víc a víc jako dobrodružství. A hledání většího souladu v sobě a souladu s univerzálním tancem života, oněmi pravidly hry pro život, se stalo mou každodenní praxí a bavilo mě objevovat další a další nepoznané a odmítané (stín) střípečky své celistvosti. Ale hlavně mě bavilo nacházet v tom odmítnutém pozitivní stránky a také každodenní experimentování s tím, jak by se daly tyto kvality zužitkovat- protože všechno se dá zužitkovat, jen se s tím je potřeba naučit konstruktivně pracovat! Výzvy ne(z)mizely, ale (z)měnily se v jiné. A já už jsem byla připravena, abych na nich mohla růst směrem k připravenosti přijmout a ustát své jedinečné dary a své skryté a potlačované potenciály proměnit v praktické schopnosti.
Vypozorovala jsem, že život skutečně přeje těm, kteří se upřímně chtějí uzdravit a uskutečnit svou nejkrásnější představu o sobě- žít SEBE a své jedinečné dary naplno! Jsou to ti, kteří se nebojí se procházet skrze vlastní stíny, dokud je neprosvětlí a neodloží tak tyto závoje, jež zastiňovaly pravdu o nás, naši esenciální autentičnost, naši duši a cestu našeho srdce.
Od srdce k srdci, Vaše Simona