Jak můžeme principy celostní psychosomatiky využít v běžném životě?
Celostní psychosomatika je cestou ke skutečnému vyléčení
Psycho-somatický přístup má své nenahraditelné místo v každém procesu léčení ve smyslu integrativní medicíny. Zejména tam, kde si klasická medicína neví rady, je namístě ptát se po souvislostech, které způsobují v těle ne-moc, například při chronických potížích či takzvaně nevyléčitelných onemocněních.
V případě, že již máte nějaké fyzické obtíže (zejména, pokud přetrvávají delší dobu nebo se stále opakují), je namístě ptát se, jaký mají smysl a co vám chtějí svým symbolickým poselstvím sdělit a hledat způsob, jak naléhání svého těla dostát a následně také podniknout patřičné kroky k nápravě. Ano, opravdu je potřeba pro své vyléčení něco udělat a změnit ve svém životě.
Z pohledu celostní psychosomatiky je potřeba rozlišovat skutečné vyléčení ve smyslu odstranění PŘÍČINY, která nemoc způsobuje. Takto pracuje celostní psychosomatika. Nejedná se tedy v žádném případě o pouhé ošetřování ve smyslu snahy potlačit a odstranit „rušivé symptomy“, které jsou toliko cennými ukazateli nerovnováhy a kterým bychom měli být vděčni za to, že se nás snaží varovat, dokud je ještě čas.
Použijeme nyní pro větší názornost tento příměr: v automobilu jsou na ovládacím panelu různé kontrolky, které se rozsvítí jen tehdy, když řádně nepracuje nějaká důležitá funkce. Pokud se rozžehne taková kontrolka během jízdy, rozhodně nás to nepotěší. Považujeme tento signál za výzvu, abychom zastavili. Přestože jsme pochopitelně znepokojeni, zachovali bychom se potměšile, kdybychom se zlobili na kontrolku; koneckonců nás informuje o tom, co se děje. My bychom si poruchy zřejmě nevšimli tak brzy, protože k ní došlo v oblasti, do které „nevidíme“. Bereme tedy rozsvícení kontrolky jako podnět, abychom zavolali mechanika. Jde nám o to, aby zasáhl, kontrolka přestala svítit a my mohli klidně pokračovat v jízdě. Určitě by nás ale rozčílilo, kdyby se mechanik rozhodl odstranit závadu tím, že by vyšrouboval žárovku. Kontrolka by jistě přestala svítit- a to jsme vlastně také chtěli- nicméně bychom správně tušili, že je to příliš povrchní řešení. Připadá nám smysluplnější, opravit závadu, jež způsobila, že se rozsvítila kontrolka, než vyjmout žárovku. V tom případě je ale třeba odhlédnout od lampičky, zaměřit se na pozadí a zjistit, co vlastně není v pořádku. Rozsvícená kontrolka nás přece chtěla na něco upozornit a přimět nás, abychom se zamysleli. To, co byla v předchozím příkladu kontrolka, je v našem případě symptom. Ať už se projeví v našem těle jako symptom cokoli, jde o zviditelnění skrytého procesu, jež má signalizací přerušit naši dosavadní cestu, poukázat na to, že něco není v pořádku, a přimět nás, abychom se pídili po tom, co se děje. Také v tomto případě je hloupé zlobit se na symptom a naprosto absurdní pak je chtít jej zneškodnit tím, že mu znemožníme, aby se projevil. Symptomu se nesmí bránit, nýbrž je třeba zajistit, aby se stal zbytečným. K tomu je ovšem zapotřebí, abychom od něj odhlédli a podívali se hlouběji, chceme-li se naučit chápat, co nám symptom sděluje.
Ukažme si princip psychosomatického výkladu na příkladu ZÁNĚTU (z vědomí do tělesné říše odsunutý boj; 1. prapůvodní princip Mars-Beran):
Řeč duše
Při infekci se jedná o vzplanutí (latinsky inflammatio) nějakého duševního konfliktu na úrovni těla. Vše se točí okolo nějakého horkého, to znamená sporného tématu, které je předmětem vnitřního boje. Protože na duchovně-duševní úrovni toto téma nebylo (vy)řešeno, vyřešilo to tělo tím, že mu propůjčilo fyzickou podobu a bylo tak pro nás lépe a zřetelněji viditelné.
Útočníci, mikroorganismy jako třeba baktérie, viry, plísně, pronikají do těla a rozhosťují se a rozmnožují. Tělesná obranyschopnost se pokouší vetřelce obklíčit a konflikt lokálně omezit. Kde se to nepodaří, dochází ke generální mobilizaci v horečce. S každým stupňem horečky se zdvojnásobuje obranyschopnost. U baktérií to trvá po inkubační dobu, až se organismus připraví na nepřátele, aby pak pomocí protilátek, řízených střel, cíleným způsobem zasáhl do války.
Zánět (-itis) tedy představuje ztělesněný konflikt, jež může vyústit ve válku a je založen na agresi. Lidová mluva jednoduše dokresluje, o co jde: často stačí tzv. zápalná jiskra, aby byl celý sud se střelným prachem vyhozen do vzduchu. Pokud někdo hodí do domu zápalnou pochodeň, ocitne se celý dům brzy v plamenech- především, pokud v něm už před explozí byla spousta třaskaviny… Kdo už tedy déle vnitřně vzteky vře, je (často nevědomky) žhavý po (vy)řešení této situace a snadno exploduje.
Jak můžeme téma zpracovat? Místo toho, abychom nechali válčení klesnout na úroveň těla, se můžeme stavět čelem k výzvám a novým impulzům. Zdravějším řešením by bylo zajistit si na jednu stranu obranu v podobě nastavení si zdravých hranic a na straně druhé se nechat tím, co se zdá mne ohrožovat, vědomě podnítit (a nechat se obohatit o nové impulzy- doplnit si to, co mi chybělo k celistvějšímu obrazu vidění situace). Dovolit si vybítí stávající, nashromáždené agresivní energie a takovémuto hromadění emocí předcházet, tím, že se člověk naučí být odvážným, postavit se čelem k rozčilujícím a sporným tématům a konfliktům, chopit se ožehavých témat a (u)činit rozhodnutí. Zkrátka vzít život útokem a přestat uhýbat, tím že se ho chopíme vlastníma rukama a převezmeme za něj zodpovědnost. V zásadě je důležité usmířit v sobě princip agrese a objevit jeho pozitivní stránky jako odvahu, ochotu konfrontace, smělost a ochotu činit rozhodnutí ve smyslu, že člověk vytáhne svůj meč z pochvy a tasí – a odváží se boje o život. A v takto konstruktivní podobě žít tento princip, který je jako všechny ostatní (12 prapůvodních principů), naší nedílnou součástí.
Můžeme si například položit otázky:
Co mě tak rozpaluje a rozčiluje, aniž bych si to přiznal/a?
Po čem prahnu, po čem jsem žhavá/ý, aniž bych si to (zatím) přiznala?
Jaký konflikt nevidím nebo se snažím přehlížet a uhýbám před ním?
Co mě rozčiluje, aniž bych si za tím dokázal/a stát a přiznat to?
Jakému boji, jaké konfrontaci se snažím za každou cenu vyhnout?
CELOSTNÍ PSYCHOSOMATIKA SPOČÍVÁ NA PRINCIPU VERTIKÁLNÍHO ZPŮSOBU MYŠLENÍ, ZATÍMCO MY JSME ZVYKLÍ MYSLET POUZE KAUZÁLNĚ!!!
Více k vertikálnímu obrazu světa zde:
Snaha vykládat svět pouze kauzálně vede často ke zmatkům a nepochopení podstaty věcí. Od dob Aristotela se pojetí příčiny dělí do 4 kategorií:
CAUSA EFFICIENS, účinná příčina
CAUSA MATERIALIS, látková příčina
CAUSA FORMALIS, formální příčina
CAUSA FINALIS, cílová příčina
Ukažme si to na příkladu stavby domu. Nejprve musíme mít záměr postavit dům (causa finalis), potom pohon, popř. energii, jež se projeví např. v investici nebo v pracovní síle (causa efficiens), dále stavební plány (causa formalis) a nakonec materiál jako beton, cihly, dřevo atd. (causa materialis).
Předpokladem kauzality je lineárnost, na níž lze vyznačit předtím nebo potom ve smyslu účinné souvislosti. Lineárnopst zase předpokládá čas a právě čas ves skutečnosti neexistuje., Čas totiž vzniká v našem vědomí polaritou, jež nás nutí rozložit jednotu a změnit současnost v následnost.Čas je fonomén našeho vědomí, který promítáme navenek. Potom věříme, že čas existuje nezávisle na nás. Navíc si tok času představujeme vždy jako lineární a jednosměrný. Domníváme se, že čas plyne z minulosti do budoucnosti, a přitom přehlížíme, že se jak minulost, tak budoucnost setkávají v bodě, který nazýváme přítomností. Ani čas, ani lineárnost neexistují mimo naše vědomí, což nutně otřese také absolutností myšlenkového modelu kauzality. Ukazuje se, že kauzalita je pouze subjektivní forma lidského nazírání. Sice není důvod nahlížet na svět nekauzálně- avšak není ani důvod vykládat ho kauzálně. Otázka tedy nezní: je to správné nebo chybné? Ale spíše by bylo na místě se zeptat: hodí se to nebo ne? Všude tam, kde máme co dočinění s poměrně malými výřezy světa, a vždycky, když se události nevymykají našemu přehledu, vystačíme si běžně celkem dobře s představou času, lineárnosti a kauzality. Např. Může být praktická v každodenním životě jako pomocná funkce myšlení… Pokud se ale zvýší dimenzionalita a náročnost nějaké otázky, vede kauzální způsob nazírání spíš k nesmyslným závěrům, než k poznání. Kauzalita totiž spočívá v tom, že si pokládáme nějakou otázku. V kauzálním obraze svět má každá manifestace nějakou příčinu a proto je nezbytné ptát se u každé příčiny opět na její příčinu. Tento postup sice MOŽNÁ vede k vypátrání příčiny příčiny příčiny- bohužel ale nikdy nedojdeme do konečného bodu prvotní příčiny- ta se nedá najít ( dle motta: co b ylo dřív- vejce nebo slepice?). kauzální způsob myšlení je tedy jak vidno naprosto nedostačující jako nástroj, jímž lze psotihnout vědecké, filozofické a metafyzické souvislosti. Kvantová fyzika teprve narušila a zpochybnila kauzální obraz světa. Werner von Heisenberg prohlásil, “že v docela maých časoprostorových oblastech, tedy v oblastech velikosti elementárních částic, se zvláštním způsobem stírají rozdíly mezi prostorem a časem, a to tak, že v tak nepatrných časových úsecích nelze ani správně definovat pojmy jako “dříve” a “později”. Ve velkém se na časoprostorové struktuře přirozeně nemůže zřejmě nic změnit, mělo by se však počítat s možností, že experimenty týkající se procesů probíhajících v docela malých časoprostorových oblastech ukážou, že jisté procesy probíhají zdánlivě časově obráceně, než to odpovídá jejich kauzálnímu sledu”. Sledování elementárních částic se odehrává v hraniční oblasti našeho světa determinovaného časem a prostorem- nacházíme se hodně blízko “rodiště matérie”. Zde se ještě stírají rozdíly mezi předtím- a potom. Předtím a potom jsou ale stále zjevnější, čím dál pronikáme do větší a hrubší struktury hmoty. vdáme-li se však opačným směrem, nejprve přestáváme jasně rozlišovat mezi časem a prostorem, mezi předtím a potom, až toto rozlišení zmizí docela a dostáváme se tam, kde vládne jednota a nerozlišitelnost- věčné tady a teď- bod b’v němž je obsaženo všechno, a přece se mu říká “nic”. Čas a prostor jsou dvě souřadnice, jež určují svět polarity, svět iluzí, májá- nejprve musíme odhalit jeho neexistenci, abychom dospěli k jednotě.
Člověk nemůže tedy nikdy pozorovat víc, než vztahy “vždycky když - potom”= 2 manifestace se vyskytují synchronně a jsou vůči sobě ve vzájemném vztahu. Tento obraz světa učili odnepaměti mudrci tohoto světa. V tomto polaritním světě je tedy kauzalita jednou prspektivou našeho vědomí.. Interpretovat děje, to je způsob myšlení leví poloviny mozku a světonázor přírodních věd je světonázorem levé mozkové hemisféry- je založený na kauzalitě. Pravá hemisféra však nezná kauzalitu, myslí analogově. A analogie je tedy druhým způsobem nazírání, protilehlý vůči kauzalitě a je nutným doplňkem k jednostranné kauzalitě. Teprve kauzalita a analogie mohou společně vytvořit souřadnicový systém, v němž lze smysluplně interpretovat náš polaritní svět.
Kauzalita zviditelňuje horizontální vazby, analogie sleduje prapůvodní principy vertikálně všemi rovinami jejich manifestací. Analogie nevyžaduje žádnou účinnou souvislost, orientuje se podle IDENTITY OBSAHU v různých formách. Je-li v kauzalitě vyjádřen časový vztah slovy “předtím” a “potom”, těží analogie ze SYNCHRONNOSTI ve smyslu “vždycky když, potom”. Vede-li kauzalita ke stále větší diferenciaci, analogie shrnuje mnohost do celostních vzorců. Neschopnost myslet analogicky nutí vědu, aby prozkoumávala zákony stále znovu na všech úrovních. Zkoumá např. Polaritu v elektřině, v jaderném oboru, v acidobazické rovnováze, v mozkových hemisférách a v tisíci dalších oblastech pokaždé znovu a odděleně od ostatních oborů. Analogie pootáčí úhel pohledu o 90 stupňů a sesazuje nejrůznější formy do analogické souvislosti, když ve všech nalézá tentýž prapůvodní princip. Pak zjistíme, kladný elektrický pól, levá hemisféra, kyselina, slunce, oheň, jang mají cosi společného, ačkoli mezi nimi neexistují žádné příčinné vazby. Analogie se odvozuje od prapůvodního principu, společného pro všechny vyjmenované formy. Tento princip by se dal v našem případě nazvat mužským principem neboli principem aktivity. Takový druh náhledu rozkládá svět na archetypické součástky a sleduje různé vzorce tvořené archetypy. Tyto vzorce se dají opět analogicky najít na všech úrovních jevových forem- co je nahoře, je i dole. Analogickému nazírání je třeba se naučit stejně jako kauzálnímu způsobu myšlení. Tak jako přednosti kauzality tkví v v rámci funkčnosti, tak je analogie výhodná při zviditelňování obsahových souvislostí. Levá hemisfério dokáže díky kauzalitě rozložit a analyzovat mnoho věcí, nicméně se jí nedaří pochopit svět jako celek. Pravá hemisféra není naopak schopna řídit procesy tohoto světa, zato dokáže vidět CELEK, a proto je schopna prožít SMYSLOVOST- a ta leží mimo účel a logiku.
12 PRAPŮVODNÍCH PRINCIPŮ
Prevence onemocnění
Prevencí rozumíme podniknutí patřičných kroků na základě včasného uvědomění ještě předtím, než dojde ke vzniku fyzického onemocnění. Pro lepší rozlišení - nemáme tím na mysli odhalení raného stádia nemoci, v případě, že již existuje z medicínského hlediska nějaký pozitivní nález.
Vědomé preventivní kroky lze podniknout zejména věnováním pozornosti vlastním stínovým tématům a jejich poselstvím, obzvláště pokud jsme s nimi v běžném životě konfrontováni již delší dobu, opakovaně a zároveň v několika oblastech života. Problém je, že si svých vlastních stinných stránek právě většinou nejsme vědomi.
Naše duše se usilovně snaží s námi být v kontaktu a komunikuje s námi zvnitřku pomocí našich pocitů a emocí i myšlenek, ale my její tichý hlas až příliš často vůbec nevnímáme a když už ho třeba zaslechneme, tak ho ignorujeme. Když tento hlas nebereme na vědomí delší dobu, musí si naše duše najít jiné komunikační prostředky, které pro nás budou pochopitelnější a které již zkrátka nebude možné přehlédnout, když se tato duševní poselství somatizují ve fyzické podobě jako nějaký symptom, bolest či zdravotní omezení. A to je přesně moment, kdy si mnozí z nás teprve začínají všímat a uvědomovat si, že něco není v pořádku.
Celostní psychosomatiku je také namístě využít, pokud máme strach z určitého onemocnění, který na nás neustále doléhá. S tímto fenoménem se v dnešní době setkáváme čím dál tím častěji. Není to náhoda a má to svou důležitou výpovědní hodnotu s ohledem na možnou prevenci.
Nebo také v případě, že jste si všimli, že se v rodině generačně opakuje či kumuluje určité onemocnění, chronická onemocnění atd.
Takže jak jít prakticky skutečné prevenci naproti?
Především díky uzdravení a integrací svého stínu, dokud se ještě nezhmotnil v nemoc, což bývá často úzce propojené s neodpuštěním. Neschopnost odpustit je o negativních emocích. A emoce nemůžeme jednoduše jen tak vypnout. A ani bychom se o to neměli snažit, protože emoce nikdy nelžou stejně jako naše tělo a to, jak se projevuje, je vždy pravdivé a upřímné. Emoce jsou dokonalým odrazem vnímání, které zaujímáme a jsou prto cennými posly. To znamená, že abychom se mohli cítit lépe, musíme změnit zcela svou perspektivu vnímání. Perspektivu našich nejvíce zraněných aspektů (ty najdeme ve svém stínu), nikoli perspektivu, jež nám umožňuje potlačovat, popírat a odmítat je (to pouze vytváří stín a zesiluje ho). Soustřeďme se tedy místo odpuštění jako takového, zvláště když je to obtížné, na UZDRAVENÍ TOHO, CO BYLO ZRANĚNO. Odpuštění pouze implikuje, že musí dojít k hlubokému léčení a během procesu uzdravování může dojít k odpuštění spontánně jako vedlejší produkt!
Podívejme se pro lepší pochopení ještě z jiné perspektivy tedy na to, CO JE UZDRAVENÍ. Vše v tomto univerzu je energií. Veškerá existence je stvořena z té samé energie. Energie je jednoduše pouhou potencionální energií, dokud nevzniknou různé vzorce/předlohy uvnitř této energie. Tyto předlohy jsou tím, co určuje to, jestli se energie zhmotní jako jablko nebo nějaká emoce, nemoc nebo třeba sklenička. Tyto vzorce jsou jakýmsi blueprintem naší fyzické existence. Protože vše je předlohou, všechny podoby nemoci jsou taktéž určitými předlohami, určitými vzorci. Abychom mohli něco uzdravit, je potřeba změnit tento vzorec. Takže prvním poznatkem o tom, co je uzdravení je pochopení, že uzdravit se znamená změnit svůj dosavadní vzorec. Je to opakem reprodukování, opakování něčeho dosavadního a také opakem nějaké nadbytečnosti. Jak tedy změnit vzorec?
Když je něco neuzdravené a zviditelňuje se nám jako vzorec, který se nám nelíbí, znamená pak, že uzdravit se = změnit vzorec z něčeho nechtěného v něco chtěného. To s sebou obyčejně nese změnu vzorce v jeho opak. Ukažme si to na příkladu zlomené nohy. Abychom změnili ten vzorec zlomené nohy v jeho opak, znamená to dát ji zpět dohromady, zcelit ji. Pokud se cítíme poníženi, uzdravit znamená cítit se oceňený. Pokud nás někdo zneužil, uzdravit znamená chovat se láskyplně. Pokud se cítíme bezmocní, uzdravit znamená cítit se zplnomocněný. Když se nemůžeme pohnout z místa, uzdravit znamená být schopen se pohnout.
Teď když chápeme, že uzdravit se znamená zažít opak, můžeme se nyní podívat na jakoukoli situaci, jež způsobila, že jsme se cítili zraněni, jakoukoli situaci kvůli které trpíme a nemůžeme odpustit.
Můžeš si položit otázky: Jaký vzorec tam je? V jaký opačný stav to potřebuješ proměnit? Jaké opačné věci potřebuješ zažít? Co by to bylo za opačný vzorec? Na to se zaměř, ne primárně na odpuštění. Někdy může být změna vzorce o posunutí se z pozice bezmocnosti ke zplnomocnění, velmi jednoduché. Můžu se jednoduše rozhodnout převzít plně zodpovědnost nad určitou situací ve svém životě, vzít věci do svých rukou a začít dle nového uvědomění prakticky konat. Může to být o změně jednoho jediného přesvědčení. V jiných případechto bývá to trochu složitější. Jindy může ale obnášet proměna vzorce v jeho opak změnu mnohých přesvědčení, může to znamenat že budeme muset projít mnohými různými zkušenostmi a uvědomit si více svých vzorců - a uzdravit tak několik vrstev.
Co znamená odpuštění a tipy, jak odpustit:
Odpuštění znamená vzdání se rozhořčení nebo hněvu a potřeby odplaty, jež pociťujeme vůči někomu, koho vnímáme, že nás zranil. Odpuštění je pociťováno jako hluboká úleva, kdy došlo k propuštění napětí, protože už nejsme lapeni v pocitu, že se nemůžeme posunout kupředu v životě kvůli tomu, co se stalo. Už od nikoho nic nepotřebujeme k tomu, abychom se mohli pohnout kupředu. Už nejsme sužováni pocity rozhořčení, vzteku či vzdoru a odporu. Ale pozor, odpuštění si nelze vynutit, ať se snažíme, jak chceme a ani bychom nic takového neměli vynucovat, ale být k sobě laskaví a respektovat svůj čas uzdravování! Co ale můžeme dělat už teď, je pouze otevřít se tréninku odpouštění a cvičit se v schopnosti odpouštět. K tomu byly Dr. Dahlke vyvinuty meditativní cesty do nitra s názvem "Léčivá síla odpuštění", které nalezneš nahoře v záložce s názvem LÉČEBNÉ MEDITACE.
Poté, co dojde k zvědomění ne-zdravého vzorce (chování, myšlení, cítění), například pomocí výše zmíněných meditací, je nutné, přestat aktuálnímu vzorci a s ním spojenými emocemi odporovat. Přestat být v odporu či vzdoru vůči tomu, co aktuálně zažíváš a kde se aktuálně nacházíš. Místo toho to přijmi, jak to JE (protože ono už to JE aktuální realitou a proto nemá smysl si namlouvat něco jiného a prohlubovat stín). To znamená přijmout nepříjemné emocionální stavy. Akceptovat, že nejsi ve stavu odpuštění. A přijetí není o schvalování či souhlasení s tím, kde se nacházíš. Přijetí je o uznání reality, jež je realitou, kde se nacházíš. Místo unikání a utíkání pryč od těch nepříjemných pocitů a opouštění té části tebe, která je cítí, buď zcela a bezpodmínečně s těmito pocity. Naslouchej velmi důležitým osobním poselstvím a pravdám, jež se ti tvé emoce snaží doručit.
Parnerské a jiné vztahové problémy, zrcadlení ve vztazích
Lidské vztahy se neustále mění a nepřetržitě od nás vyžadují, abychom vytvářeli a vyjadřovali pravdivější podobu svého já na cestě za větší a větší celistvostí. Vztahy tu jsou od toho, abychom mohli lépe a pravdivěji poznat sami sebe. Druhé nezměníme, ale sebe změnit můžeme...A když změníme sebe, začne se synchronně s naší vnitřní změnou měnit i náš život a naše vztahy. Problémy ve vztazích nám vždy zrcadlí, jak na tom aktuálně jsme s pravdivostí vůči sobě, zviditelňují iluze, které o sobě máme a doslova nám pomáhají strhávat falešné masky a žít autentičtěji.
Stín, projekce a převzetí zodpovědnosti za svůj život
Stín je ústředním tématem, se kterým naše pojetí pracuje. Každé onemocnění není ve své podstatě ničím jiným, než ztělesněním, matarializací určitého stínového vzorce. Carl Gustav Jung použil ten termín k tomu, aby popsal aspekty nevědomé mysli, které jsme odmítli, popřeli v sobě, vytěsnili nebo s nimi nechtěli mít nic společného. Více o stínu zde…
Integrací svého stínu můžeme také ve svém životě přispět k utváření lepších mezilidských vztahů, které jsou často polem konfrontace osobních stínových témat. Týká se to nejčastěji např. partnerských vztahů (zde se naše nevyřešená stínová témata manifestují velmi často), také rodinných vztahů, vztahů na pracovišti atd.
Boj se svým okolím totiž znamená v podstatě projektování vlastních vytěsňovaných „nedostatků“ a „chyb“ (ale také třeba i skrytých talentů atd.) a vede často ke zbytečnému plýtvání drahocennou energií, kterou bychom mohli investovat daleko konstruktivněji.
Pokud tedy vystoupíme z projekce a chopíme se vědomě úkolů na cestě k svému vývoji, sebepoznání a seberealizaci, převezmeme tak odpovědnost za svůj život a začneme své problémy řešit tam, kde začínají- tedy u sebe, když začneme uzdravovat to, co bylo zraněno a odpustíme si, máme pak nejlepší šance na to, aby se v našem životě mohlo něco změnit. Můžeme pak dospět k vlastnímu zplnomocnění a vzít opět svou životní sílu, svůj život plně do svých rukou. Jinými slovy začneme být vědomými tvůrci svého života.
V období životních krizí
Životní krize můžeme vnímat jako šance k duchovně-duševnímu vývoji a možnost navrátit se na SVOU cestu, ze které jsme pravděpodobně odbočili a posunout se tak k vyššímu stupni plnějšího a zdravějšího prožívání života a sebe-uvědomění. Symbolika naší situace a toho, jak ji vnímáme a co u toho prožíváme, nám ukazuje zároveň i novou cestu, kterou se vydat. Díky pochopení a rozšíření vědomí můžeme přetransformovat boj s tím, co JE v přijetí darů nové cesty a osvobození od bolesti a utrpení.
Pokud chceme žít opravdově a co nejplněji rozvíjet SVŮJ potenciál, poslání
Každý máme svůj vlastní individuální potenciál, který když rozvíjíme, cítíme se v životě naplněni a v tzv. flow. Toto plynutí s životem je stav, kdy žijeme svou cestu v souladu se svou duší a jsme v určité rovnováze, tzv. jdeme s proudem (života) a doprovází nás i fyzické zdraví.
V dnešní době, zaměřené na výkon, se spousta lidí ocitla v situaci, kdy si začínají všímat, že vlastně nežijí to, co jim opravdu odpovídá a kde by mohli uplatňovat svůj vlastní jedinečný potenciál - osobnostní založení, vlohy, talenty…Lidé pak vykonávají například práci, která je vlastně vůbec nenaplňuje a to může vést k větší únavě, frustraci, syndromu vyhoření a časem i k fyzickým onemocněním.
V této souvislosti stojí za zmínku i jiná možnost, než na kterou jsme v dnešní společnosti zvyklí - a to je pojem poslání. Když člověk vykonává své poslání, znamená to, že využívá svého jedinečného potenciálu a vidí v tom, co dělá, hlubší smysl a naplnění, ale má zároveň také velké šance být v tom opravdu úspěšný. Naše fyziognomie, osobnostní charakteristiky, ale také např. i naše zdravotní obtíže toho o nás a našich (možná dosud skrytých) potenciálech mnoho vypovídají a mohou nám tak poskytnout spolehlivá vodítka na cestě při hledání svého úžasného jedinečného potenciálu a možnosti uplatnění.
Při ztrátě smyslu života
Deprese
"Temná noc duše"
Burn-out (Syndrom vyhoření)
Bore-out (Syndrom vynudění)
Celostní psychosomatika jako nástroj sebepoznání a rozšíření vědomí na cestě k celistvosti
Celostní psychosomatika v pojetí Dr. Dahlke se zabývá výkladem obrazů nemocí z hlediska toho, jak se duševní dění odráží na fyzickém zdraví a obráceně a to vše na podkladu univerzálně platných duchovních zákonů (především polarita, rezonance, princip stínu a další) a dvanácti tzv. prapůvodních principů. Orientaci ve svém vnitřním světě, ale i v tom okolo nás, nám může usnadnit znalost odvěkých „zákonů osudu“, jak je Dr. Dahlke nazývá, které zkrátka v našem světě polarity působí, ať si to uvědomujeme či ne.
Z pochopení těchto univerzálních principů je možné usuzovat na aktuální duševní dění, které se odráží na fyzickém stavu zdraví a obráceně. Z této souhry duše a těla lze vyvodit- a doslova „překládat“, jaká témata k sebepoznání se nám aktuálně nabízejí.
Také jsou vám například povědomé situace, že se vám v životě objevují stále podobné rušivé (konfliktní, nepříjemné) situace? Proč např. narážíme na stále stejné či podobné typy lidí? Proč si přitahujeme stále stejné typy partnerů, šéfů, spolupracovníků? Proč se nám v určité oblasti nedaří? Myslím, že každý z nás už někdy něco takového zažil. A pokud se nám v životě něco děje, znamená to, že to s námi má něco společného a jenom my to můžeme změnit. U SEBE. A právě v tom nám mohou být principy celostní psychosomatiky a orientace ve fungování tzv. zákonů osudu velmi nápomocny.
Již nad vchodem do chrámu v Delfách stálo: Poznej sebe sama. A když se vešlo dovnitř, stálo tam: Abys poznal Boha. Tedy pokud chceme skutečně poznat svět, makrokosmos ("Boha") a naučit se v něm orientovat a ti náročnější z nás možná dokonce vyhrávat ve hře života díky znalosti pravidel hry této hry života, nejpřímější cestou k tomu je poznat svůj vnitřní svět, neboli mikrokosmos. Protože mikrokosmos=makrokosmos. Jak uvnitř, tak vně. Poznat sám sebe - to je jednoduchá (a přece často tak obtížná), ale přitom nejúčinnější cesta ke zdraví a pohodě a základ moudrosti a životního štěstí.