KÁVA z pohledu psychologické symboliky…

Kávové zrnko

V  pojetí Dahlkeho celostní psychosomatiky pracujeme s psychologicko-symbolickým výkladem nemocí. A zrovna tak, jako se dá vykládat symbolické poselství a informace, jež je na pozadí za určitým onemocněním, tak se dá vykládat také symbolika všech forem stvoření- a tedy i například jednotlivých potravin. Vycházíme totiž z toho, že vše, co má nějakou formu, má také nějaký obsah- tedy nese určitou informaci. Pojďme se tedy podívat, jakou in-form-aci v sobě nese káva a co nám poskytuje za informace, pokud k ní máme například zvýšenou afinitu…

Samotnou mě dobrá káva celá léta určitým způsobem fascinuje, takže jsem sama v sobě pozorně zkoumala její účinky a vzájemnou interakci mezi námi. Když jsem objevila kapitolu o symbolice kávy v knize od Christiane Beerlandt: Das Füllhorn, Psychologische Symbolsprache der Nahrungsmittel (nebyla bohužel zatím přeložena do češtiny), která je jednou z mých oblíbených autorek na téma symbolických výkladů a psychosomatiky, tak jsem mohla s údivem pouze potvrdit vlastní pozorování a vnímání, které jsem za dobu společné cesty, kdy mě káva doprovází životem, mohla nasbírat a nedá mi to, abych se o to poznání nepodělila! :-)

Káva představuje starostlivost o sebe a otevřenost v sobě. To je opakem sebe-smršťění, sebe-mrzačení, „komolení“ a pokřivování pohledu na vlastní bytost: v jakékoli oblasti psychické, emocionální nebo fyzické. Káva člověka vyzývá, otevřít svou osobnost v plnosti uznání, rozšířit, expandovat, využít v celé šíři svůj životní prostor.

Chuť na kávu říká: Dovol si, velmi široce a rozsáhle zaujmout svůj prostor, své místo na slunci! Zaber zcela místo a čas, které potřebuješ k tomu, abys „byl/a“ sám sebou.

Respekt vůči sobě! Máš k sobě úctu; pokud se toto nejprve musí stát pro tvé dobro, nesmíš dávat druhému přednost! Ty máš přednost…: život v tobě má PŘEDNOST přede vším. Vše ostatní musí jít stranou, ať se to zdá být jakkoli důležité. K tomu patří, že se nikdy nehoníš, ani kvůli druhým, ani kvůli nějaké záležitosti, myšlence, cíli… Zůstáváš stále v poklidu u sebe, pln respektu.

Káva zastupuje: nejprve poslouchat sám sebe, řeč svého srdce- „Co je pro mne dobré?“… a nečinit nic, co tomu odporuje. Ne se jednoduše do něčeho emocionálně vrhat: káva zachovává stále rovnováhu, vykazuje vyváženou, jasnou strukturu. Je vždy pánem a mistrem. Zná „pravidla přednosti“: je to onen královský, vznešený život v tobě, jež požaduje přednost. Člověk, který sám sebe ani neignoruje, natož překračuje své hranice. Dívá se na sebe, věnuje si pozornost, s uznáním. Posuzuje všechny lidi jako rovnocenné, nedává přednost jednomu před druhým, nikdy nediskriminuje. Má dobré srdce a chce přistupovat ke všem stejně, chovat se ke všem dobře. Nedal by nikdy přednost věcem nebo lidem z ne-čestných motivů: pokud by měli například silnější spojení s penězi, nějakým statusem, reputací, ambicemi, tituly…Pro něj je každý na stejné úrovni. Nemá pro každého nějaké speciální (kávové) zrnko, kromě pro život samotný! Je nejprve a především jedině a pouze láskou a respektem ke svému vlastnímu Živoucímu Já. Z tohoto bodu vycházejíce je ztělesněním laskavého, dobrosrdečného člověka, jež projevuje všem bytostem stejný respekt.

Je nyní propojen s Nejvyšší Božskostí a Ušlechtilostí svého já; nelpí na detailech, na tužbách, na sexu… Rozpoznává a objevuje to „Nejcennější“ v každém člověku, protože sám žije z vlastního pramene Hodnoty. Respektuje z hloubi svého srdce Život ve všem stvořeném.

Ten, kdo má chuť na kávu, chce v sobě zcela propůjčit podobu „vrchním sférám“. Potenciálně jsou v něm již přítomny, ale nevědomě ví, že se v nich může ještě dále rozvíjet a že Sebe Rozšíření v první řadě posune dál jeho samotného na cestě k většímu životnímu pocitu štěstí.

Káva je žhavá na to, aby se mohla pustit do práce, aby se mohla vrhnout do života. Touží toho hodně udělat, hodně dokázat (hory přenášet, pokud to musí být), ale potřebuje to menší rozeběh.  Káva samotná v sebe věří, ve svou hodnotu, své možnosti k naplněnosti života: v činorodé chycení za pačesy, ve své pracovní zapálení, svou chuť podnikat věci. Připravuje se k tomu, že to vezme útokem, že vystřelí. Jeho smysly, svaly, nervový systém, mozek… jsou více než připraveny, přetavit energii v uskutečnění.

Má na to „chuť“, je pln naděje; jeho energie se již předem zaměřují plny smělosti a nadšení na tento počin, který nazýváme „Život“, úplně jedno, co si pod tímto pojmem představujeme a jakou náplň mu připisujeme. Proto také bude dělat všechno pro to, aby nikdy ve svém životě to, co činí nebo o co  usiluje, nestavěl NAD tento Život sám. Člověk, který má velkou chuť na kávu, bude tudíž muset tomuto poselství jasně porozumět; z kávy jako takové člověk neonemocní! Jen když člověk povýší na první místo jiné hodnoty- živoucí JÁ, než Život- a následně se s nedostatečným respektem nenechá „být“, může toto odsunutí, vytěsnění oné absolutní priority (ŽIVOT) člověka učinit ne-mocným. Jinými slovy: člověk nesmí nikdy práci nebo myšlenky, plány do budoucnosti, cíle, „čas“ a tlak na výkon , plánování, tužby, přání atd… klást na první místo: káva upomíná člověka na to, aby k sobě přistupoval láskyplným způsobem a s úctou jako k Centrální Skutečnosti.

Káva upomíná člověka na to, aby spatřoval v ŽIVOT samém a vlastním ŽIVOUCÍM JÁ smysluplnost, aby ho takto zakoušel, pozoroval, vyplňoval, respektoval život v sobě a vážil si ho, aby sám sebe nemrzačil, neponižoval, nepochyboval nebo ho nepromarňoval! Člověk má sebe z-hodnot-it, s nejvyšším respektem: má k sobě přistupovat  jako k užitečného, dobrého, krásného a cenného! Jen za těchto podmínek se může člověk stát opravdu šťastným…Aniž by k tomu musel nutně pít kávu, aby si dodal odvahu, z pocitu, že potřebuje „šálek útěchy“, protože mu jeho bytí a také sám si připadá tak nějak nanic…: káva člověka upomíná na respekt, expanzi svého Já, připomíná mu, aby přestal sám sebe (a život) „mrzačit, komolit“, podceňovat, ponižovat, omezovat pouze na „pracujícího“, televizního čumila, otce pro své děti, ustaraného úředníka, myslitele atd…zatímco zapomíná na smysl a potěšení ze života samotného, a především své VELKOLEPÉ ŠIRÉ JÁ!

Pokud tak nečiníme, pak začne tělo jako zrcadlo tohoto Já truchlit a onemocní... Ne z kávy, nýbrž kvůli zmrzačenému postoji, který člověk zaujímá k vlastnímu Já… Káva je žhavá touhou, stát se sama sebou, dát si „naplnění“, nechat sebou procházet život, skrze její tělo, její ruce, její činy, skrze její celkové bytí. Káva je plna netrpělivosti, nemůže se dočkat, až vystartuje aktivním, dynamickým způsobem do života, až vše rozšíří vše, co v něm a jeho těle vězí, aby nechala a mohla intenzivním způsobem, využít co nejvíce síly a v krátkém čase mohla proudit dále. Sféry kávy otevírají rozhled, otvírají spoustu kanálů; udržují člověka v pohotovosti, aby mohl v životě za-sáhnout, jak city, tak myšlenkami a činy. Sféry kávy prosí o tělesné, emocionální, duchovní „rozšíření“, díky čemuž se rozšíří všechny tělesné dráhy, což umožní lehčeji proudit životní energii.

Být ochoten něco udělat z napjatého nadšení, nemůže škodit, pokud to člověk nespojuje s tužbami, neváže se to k tomu, aby své já plný stresu štval, aby tím bezpodmínečně něčeho dosáhl nebo tak něco dostal. Není potřeba celou dobu být tak napjatý v pohotovosti nebo se snažit napjatě rozpínat své myšlenky.  Káva je symbolem pro nadšení: člověk se těší, až se do něčeho vrhne! Touží se posunout kupředu! Má na to chuť!

Jaký člověk silně touží po kávě? Ten, který se naježí, když ho někdo ruší: „Dej mi pokoj, chci mít klid a být sám!“ Nadšení je znásilňováno nervózním temným napětím a pocity frustrace. Zdá se, že jsou nyní energie blokovány na základě pocitu nespokojenosti s vlastním Já, s vlastním životem. V hloubce svého já je člověk možná naštvaný na vlastní JÁ. Touží po expanzi, zvýšení své hodnoty, otevření svého já, po sebe-úctě a odvaze a chuti do života, která z toho plyne: po kávových sférách. Potřebuje ovšem, vrátit se intenzivně k sobě a být také konečně sám se sebou: aby mohl najít cestu zpět k sobě ve vší soustředěnosti, v respektu a poklidu.

Ten, kdo je až po okraj pln ostrých agresivních sil, ale vidí to příliš málo ve světle radosti, štěstí a spokojenosti. Je plný energií, neví ale hned, jak je správně nasadit. Zápasí s příliš temnou nervozitou.  Jeho srdce prosí o otevřený, světlý, jasný, probuzený, optimisticky jasný rámec (strukturu), v rámci něhož by mohl nechat působit své energie.

Ten, kdo vykonává hodně duševní práce, ale příliš rychle a nervózně věci posuzuje, touží po otevřenějším zorném poli, klidnější sféře ve svém nitru. Kávová sféra přináší úlevu, poskytuje oddych.

Až po okraj naplněn potenciálními silami je tento člověk, ale „sedí“ si na nich příliš; takřka sám sebe ponižuje pod svou úroveň… příliš potlačuje svou bujnou potenci skrze určitou přísnost tvrdé duševní práce, omezování a podceňování se. Nedaří se mu jen tak ji rozvíjet. Cítí někde mlhavě určitou frustraci, protože by vlastně rád dělal (mnohem) víc. Svými myšlenkami je někdy napřed své době.

Jde o frustraci, že nemůže být sám sebou ve vší své moudrosti: bylo by pro něj dobré expandovat… Možná takový člověk pobíhá někdy iritován, rozzloben nebo smutný, protože to či ono neudělal tak, jak by chtěl, protože se nestalo to či ono…Ale vlastně se při tom jedná už o následek výchozí frustrace, která vzniká na základě toho, že se vidí a dělá menším, než je, komolení a mrzačení vlastního širého a obsáhlého bytí.

Drží své zorné pole příliš úzké nebo doslova omezuje svůj životní prostor, drží se sám  v zajetí v nějakém systému nebo pod tlakem nějaké autority…: nezaujímá svůj vlastní prostor, který mu náleží. Síly nemohou dále volně proudit. Vidí vždy vše černěji, než to ve skutečnosti je a prahne po „Světle a šíři“, po záchraně a expanzi: kafe. Musí přestat se nechat znervózňovat kvůli věcem a lidem, protože nedostane to, po čem prahne….: tato tužba je následkem, že se člověk sám nenechá dostatečně BÝT. Člověk touží jen po tom, co je mimo něj, co symbolicky zastupuje to, čeho v sobě vnímá nedostatek.  Například chce více peněz, když „nevidí“ svou vlastní hodnotu (kterou peníze symbolicky zastupují).. nebo člověk požaduje „od druhých“ , aby to či ono dělali jinak… Nemá smysl „dychtit“ po věcech a po něčem toužit, co je mimo nás! Vždy to budeme muset vy-řešit v SOBĚ. Když dosáhne respektu vůči sobě, spokojenosti vlastního BYTÍ, pak tu vždy bude vše, co je dobré, co potřebuje, aby byl šťasten.  Káva říká: nedychti po ničem mimo SEBE, nýbrž rozšiř ve vděčnosti svůj životní pocit! Respektuj to opravdu cenné! Zbytek propusť… a samo od SEBE ti spadne do klína to, co je potřeba.

Výzva k transformaci: člověk má rozvíjet své energie ve světle života, ze srdce, ne ve službách přechodných, omezených hodnot. Touží po tom, aby se stával „vyšším a světelnějším“: směrem k věčným hodnotám, ke skutečně smysluplným cílům. Pozadí smrti a nesmyslnosti a marnosti žádá o to, aby bylo povzneseno. Ten, kdo pije kávu, hledá smysl bytí, aby mohl vše vykonávat uvolněným, šťastným, radostně-osvíceným způsobem. Vlastně se chce vznášet o trošku výše nad „nižší sférami bytí“: touží po tom, aby vystoupil malinko nad běžnou sféru; chce se dostat do filozofického, dalekosáhlého, skoro až kosmického pole života. Ve svém srdci touží po tom, aby dokázal vidět a relativizovat pohled na věci shora. Tímto způsobem už nejsou myšlenky řízeny emocemi nebo nervózním, netrpělivým zaměřením; už se jimi nenechává strhávat.

Ten kdo si kouše nehty, rve si vlasy, přešlapuje  v životě spíše agresivně-netrpělivým způsobem, možná touží po tom, se přehnaně „naplnit“ kafem: protože kafe otevírá nové pole, kde může uniknout stresu, napětí, frustraci a netrpělivosti. Kávová sféra člověka vezme vlastně do o něco méně těžšího, obsáhlého pole, ve kterém se může lehčeji pozastavit. Káva říká: Počkej chvilku, však já už tě vyzvednu…abych tě zavedla na lepší, vyšší místa, kde se osvobodíš od „tlaku“. Za tím se skrývá touha po POVZNESENOSTI, po pozvednutí, povýšení, vzestupu. Člověk si může dát kávu, když na ni má chuť (přirozeně aniž by to přeháněl), za předpokladu že se z toho nestane „únik“ a pracuje na výše popsané problematice. Osobní evoluce a pití kávy tak mohou jít ruku v ruce. Pokud ale člověk nepracuje na vlastní evoluci a používá kávu jak určitý druh úniku, pak se začne nakonec pomalu vzdalovat pozemským sférám…se všemi s tím souvisejícími důsledky.

Káva člověka tedy nabádá také k tomu, rozpustit určitý druh TLAKU: tento tlak může člověk rozpustit pouze v sobě. Můžeme pouze své vlastní energie dostat pod tlak; můžeme se honit jen za vlastními silami a pocity nebo je potlačovat…Můžeme obalamutit pouze sami sebe, že nejsme dost dobří, že něco nedokážeme, že musíme být lepšími…, člověk se frustruje sám pochybnostmi, tlakem na výkon, žádostivostí (Musím to a to…: Očekávání, jež chci naplnit…).

Energie jsou příliš prudké, příliš napjaté a hledají si cestičky ven…: káva přináší malou útěchu; vše se najednou zdá, že se vybarvuje světleji a vyvíjí rychleji. Mysl je světlá a jasná, bez starostí, bez tíživých myšlenek. Je to pro člověka upomínka, aby se vymanil z MUSENÍ, aby se už neštval a nestavěl se pod tlak..Aby toho nedělal příliš najednou; hezky jedno po druhém. Nech někdy hlavu být v klidu; myšlenky a pocity sebe-omezování tlačí příliš silně na tvé energie. Dovol životu, aby se více vyvíjel „sám od sebe“. Nesnaž se to všechno tak silně chápat rozumem. Nežij tak křečovitě z přesvědčení o vlastní „tísni“. Tak se nakonec sám stavíš pod tlak. Takový člověk bude muset nechávat někdy věcem více jejich vlastní průběh; bude se dívat pouze skrze oči, jež vidí smysluplnost života, takže budou jeho myšlenky obsahovat krásné, radostné věci. Žít v TEĎ. Ne jako nějaký vyfrustrovanec, který se křečovitě snaží mít vše pevně ve svých rukou a vše řídit… protože to či ono ještě není v pořádku…Důvěra a schopnost odpoutání se, puštění znamenají uvolněnost; vše se pak v těle otevírá…

Kávové zrnko samo je symbolem pro hledání perfektní rovnováhy mezi nebem a zemí, mezi nalevo a napravo, mezi strukturou a obsahem, mezi mužským a ženským v člověku, mezi hodně a málo. Správné dávkování; ne příliš moc, ne příliš málo…Tímto způsobem nabídnout určitou strukturu, kanál pro emoce, pocity, energie: množství sil bude řízeno, směrováno do správných drah, tak že člověk bude schopen fungovat s těmito životními energiemi správným, harmonickým způsobem. (Kávové zrnko je možné částečně přirovnat k mocné symbolice čísla 11).

Poukazuje také na správný poměr mezi kompaktností a zaměřeností vlastního Já na jedné straně a plynutím vlastního já na straně druhé. Mezi lpěním a odpoutáváním se: člověk by neměl přehánět ani jeden z obou směrů. Člověk, jež se na jednu stranu stále stahuje do klubíčka, jako fetus se zavinuje a obrací do sebe a na druhé straně nechává energie rovnoměrně a po dávkách proudit ven: Energie, jež je vydávána vyrovnaným způsobem a může být zužitkována. Síla pramenící z víry je v rovnováze. Vlevo a vpravo, mužské a ženské v rovnováze.

Ledviny

Z toho plyne, že káva člověka nabádá, aby optimálním způsobem uvedl do praxe symbolické charakteristiky vodních cest a ledvin: zde chceme poukázat především na nutnost harmonického vztahu mezi duchovnem a pozemskostí/tělesností (miluj své tělo! nevznášej se v myšlenkách pryč od svého těla!), mezi pocity a rozumem (naslouchej svým pocitům a vyjádři je).

Nedožaduj se, říkají ledviny, společně s kávovým zrnkem, nýbrž věnuj sám sobě měkkost a vnitřní klid a mír místo pěstování si uštvanosti, napětí, vzteku a frustrace. Oceňuj v sobě pozemskou bytost, kterou jsi; přestaň k sobě zaujímat tvrdý, strnulý, pochybovačný a nevěřící postoj!